III. Z Hrabenova do Orlové

Podle tvrzení mnohých historiků lze považovat za významný mezník v roli migračních procesů na Ostravsku 70. léta 19. století. Jelikož provoz v dolech a těžkém průmyslu vyžadoval stále více pracujících, vyčerpání vnitřní pracovní síly v této době vyústilo v organizované nábory dělníků ze vzdálenějšího okolí (Myška 1967). Tyto nábory stály těžařské společnosti mnoho energie i financí. Vedle distribuce informativních letáků například Severní dráha Ferdinandova, která „vlastnila na Ostravsku několik dolů, poskytovala sezónním migrantům z Haliče zdarma jízdenky z bydliště do Ostravy a zpět“ (Der Bergwerksbetrieb 1871 in Myška 1967: 165). Žádosti a náborové letáky byly směřovány především do českých uhelných revírů, odtud však přišlo jen asi dvě stě až tři sta pracovníků, oproti čtyřem tisícům pracovních migrantů z Haliče (Pitronová 1978). Haličané zastávali úlohu levné pracovní síly, přicházeli z hospodářsky nejzaostalejší části rakouské monarchie. V době, kdy v populačně silné Haliči nenacházeli všichni obyvatelé obživu, nabízely ostravské doly široké možnosti zvýšení životní úrovně spojené s výdělkem relativně dostatečného množství peněz, společenský vzestup a nový životní styl. Kromě těchto příjemných záležitostí zde na horníky však čekala těžká práce v nezdravém prostředí s tvrdým režimem, který neumožňoval žádný sezónní odpočinek, na jaký byli zvyklí při práci v zemědělství. Přesto však finanční prosperita a možnost dostat vydělané peníze v hotovosti na ruku se staly pulzujícím magnetem pro stále nové a nové příchody mladých dělníků do průmyslového prostředí. Trend stěhování za prací z přelidněných ekonomicky slabých lokalit do těžebních a průmyslových oblastí, které vedle výdělku nabízely velmi tvrdé pracovní podmínky, byl pro Evropu rané modernity typický (Bade 2005). Rozsáhlé migrace z Haliče dosáhly vrcholu jak v rámci českých zemí, tak celé rakousko-uherské monarchie na přelomu 19. a 20. století. V letech 1882–1902 vzrostl počet horníků v ostravské průmyslové oblasti z necelých 16 tisíc na téměř 40 tisíc, zejména zásluhou haličských migrantů (Pitronová 1967). Od počátku 20. století dochází k postupnému útlumu haličských migrací.

Intenzivní mobilita obyvatelstva neovlivnila jen dynamický rozvoj regionu a jeho hustotu zalidnění, ale také dlouhodobě změnila demografický charakter zdejší populace – promítla se jak do věkové skladby, tak do národnostní struktury populace na Ostravsku.

Tím, že do oblasti migrovali především mladí lidé v produktivním věku, kteří hledali pracovní uplatnění, došlo v ostravské aglomeraci k výraznému omlazení populace. V dlouhodobějším vývoji měl tento proces také vliv na zvýšení sňatečnosti a porodnosti.

Přistěhovalectví se rovněž promítlo na národnostním složení populace. Již byli zmíněni Haličané. S nimi přišla na Ostravsko také židovská víra, polský a ruský jazyk. Polské obyvatelstvo tvořili také přistěhovalci z jazykově polské části Těšínska. Zahájení těžby černého uhlí ve 30. letech 19. století sem přivedlo zájemce o práci z německy hovořícího pohraničí, rakouských zemí a z Pruska. Počet německých horníků, podnikatelů a odborníků rapidně stoupl v 70. a 80 letech 19. století zejména v obcích s velkou koncentrací průmyslových investic. Ekonomická přitažlivost lákala do oblasti také slovenskou populaci, tehdejší statistiky však neumožňují zjistit skutečný rozsah těchto migrací. Slováci přicházeli do průmyslově vyspělých oblastí Česka především kvůli nedostatku pracovních příležitostí v průmyslu na převážně zemědělském Slovensku. Otevření Košicko-bohumínské dráhy se také stalo po  útlumu hornictví ve slovenských oblastech Spiše, Gemeru a Pohroní pobídkou k pracovní migraci na Ostravsko pro mnoho horníků ze Slovenska. Proměna etno-nacionální struktury obyvatelstva Ostravska se ve 20. století zintenzivněla zejména po skončení 2. světové války. V souvislosti s poválečným odsunem Němců a Maďarů vznikají zejména v pohraničních okresech České republiky neobydlené oblasti, které jsou podnětem pro následující vnitřní migraci. Tyto regiony jsou postupně osídlovány jak z vnitrozemí, tak obyvateli z vnějších pohraničních okresů, zejména ze Slovenska. V tomto období do České republiky přichází také značná část slovenských Romů, dílem na popud důlních náborářů, a stává se tak základem romské populace v ČR poté, co většina českých a moravských Romů zahynula v pracovních táborech. Jak rozebírá historička Nina Pavelčíková (2004), s příchodem romské populace vyvstaly na Ostravsku mnohé problémy, které mimo jiné souvisely s naprostou neznalostí a ignorací kulturních rozdílů mezi Romy, Čechy a Slováky.